Použití obušku v policejní praxi
Sloužím u Policie České republiky, konkrétně na jednom útvaru linky 158 v Praze. Všechny příběhy, jež jsem sepsal, se skutečně udály. Volací znaky, ulice a názvy částí Prahy a podniků jsou smyšlené z pochopitelných důvodů.
Asistence záchranné službě
Je sobota 8.00 hod ráno. S kolegou brázdíme ve služebním vozidle téměř prázdné ulice Prahy. Na vysílačce slyšíme pouze relace přihlášení jiných hlídek do služby. Předzvěst pohodové denní služby na lince 158.
Pohodu a ticho sobotní služby naruší první relace operačního hl. m. Prahy. „Libela 158 … Luna!“ Hlásíme se operačnímu nazpět … „Luna … Libela 158!“. „Libela 158, Podle GPS tě vidím nejblíže, zajeď do ulice U Svobodárny, „erzeta“ tam potřebuje pomoct s rozčíleným pacientem.“
Potvrzujeme operačnímu relaci a vyrážíme na místo. Během minuty jsme na místě. Spojujeme se s kluky od rychlé záchranné a jeden ze zdravotníků nám sděluje: „Asi pětkrát volal nějaký pacient, že má vidiny, něčeho se prý nadýchal a bojí se, že zkolabuje, pokaždé když jsme přijeli nás vyhodil, tak jsme si zavolali městskou policii, ti to řeší už asi 45 minut, ale nedokáží ho dostat z pokoje, natož do sanitky.“
S kolegou vstupujeme do bytu pacienta. Slyšíme, jak nadává městským strážníkům a vyhrožuje jim napadením. Kolega vchází do pokoje přede mnou. Ve chvíli, kdy ho spatří zuřivý a zfetovaný, asi 25letý urostlý pacient, začne hrozná mela. Strčí do jednoho ze strážníků městské policie a připravuje se udeřit mého kolegu. Kolega rychle reaguje a udeří útočníka do obličeje. Já přiskakuji zboku, užívám proti útočníkovi navolňovací kop na stehno a pokouším se o páku. Můj záměr pochopili i ostatní policisté a daří se nám útočníka svalit na zem.
Má neuvěřitelnou sílu. Máme problém ho ve čtyřech udržet na zemi a nasadit pouta. V tu chvíli se odvážím zariskovat a na moment pouštím útočníkovu ruku. Nahmátnu teleskopický obušek, ten následně „vyhazuji“ a nasazuji nezvladatelnému muži páku na krk a ubírám kyslík. Během několika sekund se odpor a síla promění v bezvládu a lačnost. Tato situace nám dovolí nasadit mu pouta a odvézt do sanitky.
Ozbrojení Kazachstánci
Říká se, že v pátek večer bývá ve službě vždy horko. O tom jsme se přesvědčili hned s několika kolegy najednou jedné mrazivé noci.
„Libela 157, 158 a 159 … Luna, okamžitě se stahujte do ulice V Holešovických, dostanete cestou další!“ … vyvolává tři hlídky operační. Všichni se přihlásíme a vyrážíme na místo. „Takže pro ty libely, které jedou do ulice V Holešovických. Před malou chvílí tam na oznamovatele stříleli pachatelé z tmavého BMW a ujíždí ven z Prahy směrem na Teplice.“ … doplňuje operační důstojník prostřednictvím vysílačky. Začne pronásledování tmavého BMW, po několika minutách se podaří toto vozidlo zastavit. Hlídky na sebe čekají a tvoří auty zámek kolem uvedeného BMW. Opatrně přistupujeme k vozidlu s rukama na zbraních.
Ve vozidle jsou tři rusky mluvící muži. Vytahujeme je z vozidla jednoho po druhém. I na mě přijde řada. Přistupuji k zadním dveřím a vyzývám muže, aby opustil vozidlo a opřel se rukama o kapotu služebního vozidla stojícího vedle BMW. Muž má plno výhrad, avšak výzvu akceptuje a opře se o auto.
Kolegové nacházejí ve vozidle jednu pistoli Glock 17 a k druhé zbrani se přiznává jeden z dávno ležících pachatelů na kapotě služebního vozidla. I on je následně odzbrojen. Celý náš zákrok se evidentně nelíbí pachateli, kterého mám na starost já s kolegou. Vstává z kapoty a rozhazuje rukama. Neslyší na výzvy. Domáhá se nasednutí zpět do svého vozidla.
Na nic nečekám, tasím obušek a vyhodím ho do plné délky. Přesně díky tomuto úkonu pachatel ztichne, otočí se a opře zpět o naše služební vozidlo. My tak můžeme bezpečně dokončit zákrok… Kéž by takhle mohla skončit každá honička!
Vloupač do vozidla
Máme za sebou celkem hektickou denní službu, už se stmívá, pomalu se blížíme na základnu, když se náhle ozve operační důstojník a vyvolává dvě hlídky v okolí Jarova. Ozveme se… operační: „Libela 158 … Luna … zajeď okamžitě do ulice Jana Želivského, oznamovatel tam sleduje dvojici vloupačů do vozidla. Máš to za rohem.“
Jsme tam během několika sekund, oznamovatel nám popisuje oba zloděje a ukazuje směr útěku směrem do sklepů několikapodlažního domu.
Všichni tři se ujmeme propátrávání podsklepí. Jak je od doby Murphyho zvykem, všichni tři jsme nechali svítilny v autě. Tma jak v pytli. Tasím obušek, rozsvítím na jeho konci LED svítilnu a pokračuji v pátrání. Nikdo nikde…
Vyběhneme po zadním schodišti ze sklepa. Jsou tu otevřené dveře. Pachatel musel utéct ven. Kluci se vydají propátrat nedaleký park. Já, jelikož jsem řidič, nasednu do služebního vozidla, po vysílačce se s nimi domlouvám, že na ně počkám na konci parku s autem. Do pátrání se zapojují další tři hlídky.
Jedu sám temnou ulicí, na konci její rovinky je odstavné parkoviště, chystám se otočit auto, když náhle zahlédnu muže, který cosi huláká z ulice směrem do křoví. Zastavím, vystoupím a ptám se ho: „máte tam psa?“ On mi odpovídá, že nikoliv … že kamaráda. Bleskne mi hlavou … sakra, vždyť měli být dva a takhle daleko se dostat taky mohli. Vyzvu ho, aby přišel ke mně a postavil se před vozidlo. Uposlechne mě a postaví se před světla.
Beru do ruky vysílačku … „kluci co pátráte po těch zlodějích, mám tu jednoho muže, který by odpovídal popisu, přivezte oznamovatele, aby ho ztotožnil“. Stojící muž zřejmě slyšel mojí relaci a začal být nervózní. Bylo mi už téměř jasné, že to bude jeden z pachatelů. Vystupuji z vozidla a vyzývám, aby mi ukázal, co má po kapsách a předložil OP. Na to zareagoval tak, že se postavil takticky proti mně za přední kapotu, abych to k němu měl co nejdál. V tu chvíli jsem zahlédl 30 cm dlouhý šroubovák a bezpečnostní kladívko z autobusu na rozbíjení oken.
Byl jsem si jist, že to bude on… Proto jsem se rozhodl, že budu vést zákrok razantněji. Přiskočil jsem k němu, popadl ho za límec, opřel o přední kapotu a řekl, aby roztáhnul ruce a nohy jsem mu rozkopnul od sebe. Těžce jsem si uvědomoval, jak to mají složité policisté v USA, kde slouží jednotlivě, a ne v dvojhlídce. Nemohl jsem se pustit do ničeho ostřejšího, hlídal jsem si jeho ruce. Zatím mě nijak nenapadal, stál v klidu. Zahlásil jsem do vysílačky, že je to stoprocentně on, ať si pospíší, že jsem sám. Pachatel se náhle zvednul, z pod mikiny vytáhl rádio, hodil ho na zem a dal se na ústup přede mnou. Bylo mi jasný, že by mohl utéct. Musel jsem zakročit.
Za pomocí low kicku na stehno a odváděcí páky za ruku jsem ho dostal na zem, kde se začal prudce zmítat. Náhle kolem mě prosvištěly gumy služební octavie, vystoupil kolega a pomáhá mi s jeho pacifikací. Bylo jasné, že je pachatel silně zfetovaný. Nedal se jen tak zkrotit. Kopal kolem sebe nohama. Tahám obušek, nakládám mu jednu ránu za druhou. Klidní se. V ten moment jsem přiskočil, nasadil páku přes obě lýtka jeho nohou. Snažím se se mu způsobit co největší bolest. Povedlo se! Kolega ho dostal do pout…
„Nejkrvavější“ noční služba, co jsem na 158 zažil
Sobotní noční, povýplatní termín, předzvěst rvaček a násilí… Je asi 22.00 hod, povídáme si s další hlídkou na benzínce. Vzpomínáme na vypečené zákroky. Když se náhle ozve operační a vyvolává nás obě hlídky současně. Zahlásíme se. „Libela 158 a 159, okamžitě mi směřujte Prosek, diskotéka Romana. Volá ochranka diskotéky, že se mu to tam mele. Asi 30 lidí.“ Startujeme auta, vyrážíme. Mezi tím se hlásí další hlídky. Náhle se ozve operační: „Pro ty hlídky, který mi jedou na Prosek, je to tam o zbraních, na zemi zůstal pobodaný muž, jednejte s nejvyšší opatrností.“ Obě auta okamžitě zastavujeme, oblékáme neprůstřelné vesty, testujeme připravenost svých zbraní a vyrážíme na místo.
Během 5 minut jsme na místě, vyčkáváme na další hlídky. Ve chvíli, kdy je na místě asi 10 policistů včetně psovodů se psy, vyrážíme dovnitř. Na schodech vidím pobodaného muže v krvi. Játra mu lezou z rány. V tu ránu si uvědomuji, tady to nebude sranda. Uchopím do ruky obušek a schovám podél ruky. Pachatelé bohužel utekli, říká mi člen ochranky. Nicméně u stolů sedí několik Rusáků, kteří se rvačky účastnili.
Vstoupíme do prostoru tanečního placu. Zahlížím hlídku místního oddělení, která na nás nečekala, bez vest a obušků se vydala dovnitř a teď silně nezvládá situaci. Jeden z členů hlídky vyzývá jednoho z Rusů, aby ho následoval ven k autu, jelikož nemá u sebe cestovní pas. Silně podnapilý Rus veškerou spolupráci odmítá. Policista uchopí Rusa za ruku, ten se mu vytrhne a způsobí mu poranění ramene.
Na to už se nemůžu dívat, vyhazuji teleskop do celé délky, přiskakuji z boku k Rusákovi a nasazuji mu velmi těsnou a bolestivou páku na krk. Ten najednou funguje jako beránek. Mluvím na něj pomalu a klidně. Dávám povely ve stylu: „Pomalu půjdeme. Lehni si na zem, jednu ruku za záda, druhou ruku za záda. V klidu si nech dát pouta od kolegy.“ Poslouchá jak beránek. Paráda. Ve chvíli, kdy je v poutech a já ho pouštím, začíná působit alkohol a mužské ego. Kope kolem sebe. Zvedám ho za pouta, vyhazuji ven skrz dveře na chodník, svalí se a kope proti mně, abych se k němu nedostal. Nohy mu odhodím a přiskočím k jeho hlavě. Nasazuji páku na krk a tepny … během několika sekund omdlí. Ve chvíli, kdy se probere, velím, aby si lehnul na břicho a ležel. Neposlouchá … zopakuji uškrcení, omdlívá… Probere se a jen mu pošeptám, že dokud nebude dělat, co chci já, budu to opakovat. To samozřejmě nechce a leží a čeká.
Po zákroku sklidím potlesk a obdiv, jak jsem ho tak jednoduchou věcí zpacifikoval. Kolegové se chodí ptát na tu dokonalou železnou věcičku a praví „kéž bychom tohle fasovali“.
Asi hodinu na tuto tíseň projíždíme jednou z hlavních ulic Prahy, když tu náhle vyběhne z restaurace kuchař a mává na nás s telefonem v ruce. Přijedeme k němu. „Prosím vás, uvnitř se mi řeže 6 Ukrajinců. Je tam dost škody a taky krev.“ Ihned si přivolávám kolegy na pomoc a ve chvíli kdy jsme na místě 3 hlídky, vstupujeme dovnitř. Vytahujeme je ven jednoho po druhém, kolegové je opírají o zeď a kontrolují pasy. Po posledním z nich šáhnu já, vezmu ho za ruku a vytlačuji ven ze dveří hospody. Začne se rukou ohánět. Pochopil jsem, že jde o jejich „kápa“. Plno řečí, výhrůžek. Mám toho dost. Tasím obušek a hrotem ho udeřím na hrudní kost. Udělá krok ke mně a kácí se na zem. Než pobere dech, je na kapotě služebního auta. Zase ta malá železná věcička vyřešila problém dřív, než nastal.
Do třetice všeho nejlepšího … blíží se konec směny. Jedeme kolem autobusové zastávky. Stojí tam dva muži okolo 25 let. Najednou jeden druhého začne mlátit pěstí do obličeje. Zastavíme a odtrhneme je od sebe. Poškozený nám sdělí důvod, proč asi dostal, že je chlap a že to hlásit nechce. Útočník se vydá na útěk. Cvakne mi v hlavě … vždyť jsme ho nelustrovali, třeba má důvod, proč utíká. Doběhneme ho. Sám se svalí na zem a schová do klubíčka. Vezmu obuch do ruky. Nemám ale, kde bych nasadil páku. Všechno si perfektně kryje. Po jedné lehké ráně na všechny končetiny a je problém vyřešen. Útočník zadržen…
Můj první zatěžkávací test obušku v praxi
Jsou právě 2.00 hod ráno, sobota, perfektní čas vyrazit na kontrolu objektu a zkusit nalézt nějaké ty hledané osoby. Domlouváme se s další hlídkou a vyrážíme k jedné opuštěné, ale velice zachovalé budově na Praze 4, která sloužila dříve jako ubytovna. Dvě patra, dlouhé chodby, mraky místností. Již v minulosti se právě v této budově nacházeli squateři.
Na místo jsme dorazili o pár minut později. Přicházíme k hlavnímu vchodu. Ten je uzavřen a ověšen celkem silným řetězem s mohutným visacím zámkem. Dveře se navíc otevírají ven. Tedy celkem problém vstoupit dovnitř bez techniky.
Najednou se v chodbě objeví muž, podívá se na nás a prchá do patra. Kolegové se ohlížejí kolem, čím by se daly dveře překonat … bezmocné pohledy. V ten moment se mi promítne v hlavě několik záběrů zatěžkávacího testu z reklamního DVD na obušek. Tasím ho, vložím do oka visacího zámku a začnu páčit … vyklouzne mi. Druhý pokus, silněji zaberu, trhnu, stejný výsledek … po třetí obušek řádně zafixuji, vytvořím co největší páku a na obušek se pověsím vší silou. Prásk, zámek se rozlítne na dva kusy, řetěz uvolní a my můžeme dovnitř. V tu chvíli bych vám přál vidět pohledy kolegů. Myslím, že v ten moment nikdo nepochybuje o tom, zdali si obušek pořídí, či nikoliv.
Tentokrát se užití obušku těžce vyplatilo, zadrželi jsme v budově 8 osob, vařících omamné a psychotropní látky.
Pes
Je okolo sedmé hodiny ranní. Končíme téměř klidnou noční službu. Když se náhle ozve operační důstojník hl. m. Prahy „Libela 158! Luna!“ … odpovídám mu na vyvolání. „Libela 158, Luna, zajeď okamžitě do ulice Za Invalidovnou, nemáš to daleko, bojové psí plemeno tam napadá na trávníku ženu, ta leží na zemi a volá o pomoc, oznamuje pan Novák. „158 rozumím a cestou si vrznu.“
Během minuty jsme s kolegou na místě. Vystupuji z vozidla. Asi 30 metrů přímo přede mnou leží sténající žena, která drží obrovského Německého ovčáka za tlapu. Ovčák jí tu a tam zasadí úder svými zuby do hlavy. Všude okolo rozválená tráva, žena má ruce od krve. Docela hrůzně vypadající scéna.
S kolegou míříme opatrně k ovčákovi. Nahmátnul jsem pistoli a poučuji kolegu: „ať se stane co se stane, kdyby na mě pes skočil, nalož mu čímkoliv, co máš po ruce, do čumáku.“ Ve chvíli, kdy jsem skoro na místě, pes zintenzivní údery svými zuby do hlavy sténající ženy. V tu chvíli musím rychle jednat, pistoli vylučuji, abych neohrozil ženu. Nahmátnu obušek, vytasím a udeřím psa třemi ranami do čumáku. Pes zakvičí a sedne si. V ten moment mu nasadím obuškem páku kolem krku a dožaduji se kolem přihlížejících lidí provazu, řetězu, obojku … Dostane se mi do rukou řetěz. Psa zpacifikuji a následně po několika dalších minutách předávám hlídce městské policie.
